Co teď, Evropo? aneb „euro taneček“ po česku.

Zdá se, že tato prostá otázka se třemi slovy nejlépe vystihuje momentální vztah Česka k Evropské unii (ovšem nejen dnes) - nerozhodnost, nejednotnost. Zatímco naši sousedé Polsko, Slovensko, kteří společně s námi vstupovali do EU v roce 2004, vyjádřili zcela jasně svůj proevropský postoj v otázce poskytnutí půjčky na záchranu eura, Česko si se svým vyjádřením dává načas. Proč tomu tak je? Proč se debata koná téměř výhradně v médiích a ne na politické rovině?

Od počátku je jasný snad jen tradiční postoj Václava Klause. „V této situaci by bylo nezodpovědné naše zadlužení zvyšovat poskytováním dalších půjček pro extrémně zadlužené země, kterým to pouze umožní další odklad skutečných řešení.“ Tak uvedl v rozhovoru pro Český rozhlas v reakci na informaci, že by se Česko podílelo na finanční pomoci pro Mezinárodní měnový fond 89 miliardami.

Stejně odmítavý postoj zastávají politici z řad komunistů nebo Věci veřejné. Například předseda Radek John sdělil médiím: "Nemůžu s tím souhlasit, pokud by nedošlo k potrestání řady přehmatů bankéřů několika evropských bank. Jedno bez druhého nejde.“ Mimochodem kterých bankéřů a hlavně jakých trestněprávních přehmatů?

Premiér Petr Nečas se přímé odpovědi, zda je pro nebo proti poskytnutí peněz do záchranného fondu, dlouho vyhýbal. Během úterního dne však prohlásil: " "Považuji situaci, kdy by ČR jako jediná zůstala mimo, za politicky velmi komplikovanou. Přesto se kloním spíše k tomu, aby se ČR pomoci neúčastnila." Zároveň však klade důraz na to, že konečné rozhodnutí závisí na dostatku informací a objasnění detailů podmínek pomoci. Podobný názor zastává místopředsedkyně VV Karolína Peake.

Tomu se dá s nadsázkou říci „český taneček“. A přitom v životě, v partnerství, ve firmách a většinou i na mezinárodním poli má jasný postoj cenu zlata. Transparentnost je výsada, mlžení je buď alibismus nebo čekání na to, kam je lepší se nakonec přidat, což mi připomíná, že fandím těm, co vedou ligu.

Dobří partneři jak v životě, tak v politice, si mají vážit dobrého přátelství i vztahu a to, jak se říká v dobách dobrých či zlých. Stali jsme se pevnou součásti Evropské unie, NATO a nejsme součástí eurozóny, tedy zemí s měnou euro. To je fakt! Ale také je fakt, že více jak 85% našeho zahraničního obchodu, na kterém jsme my, tedy naše podniky, naši zaměstnanci, naše rodiny závislí, tak jde do eurozóny.

Jak se asi zachová partner k někomu, kdo mu nerozumí nebo není ochoten „z principu“ vyjít vstříc. A to vyjití vstříc je přeci forma půjčky poskytnuté Mezinárodnímu měnovému fondu (MMF), tedy půjčka vratná a ztrátou je pouze rozdíl v úrocích, které jsou na volném trhu větší než u MMF. A to je naše cena za pomoc. A kdyby MMF již nemohl splatit svoje půjčky, tak to by byl opravdový konec světa financí a to prostě nehrozí!! A už vůbec odmítám naprostou mystifikaci veřejnosti, kolik bychom z těchto rezerv postavili nemocnic, školek a dálnic. Vážení ani jedinou!! Jde o zhruba 10% statní devizové rezervy, která je využívána Českou národní bankou na ochranu naší měny. Tedy to nejsou nějaké peníze, které můžeme použít na cokoli!!

Nestrašme tedy občany, že se budou mít hůř než v Somálsku nebo co to všechno zaznělo, ale chtějme slyšet jasné podmínky půjčky. To je v pořádku. Vyjednávejme tvrdě a v zájmu naší země, ale stůjme pevně za našimi partnery a hledejme cestu, jak pomoci a ne jak naše partnerství bořit a to jak slovy, tak především činy!